Střety s realitou - Články

Nemám rád vyhnívání

Tue, 24 Apr 2012 15:47:56 +0200

Tenhle blog je tak trochu nedopatřením přežívající reziduum něčeho, co bylo a co už je dávno pryč.

Začal jsem ho psát když jsem byl umlčen po oficiální linii blbokolegou. Postupně se z toho vyvinuly dvě linie, profesní a osobní. Profesní skončila na apríla před dvěma lety (to už je doba co,?). Ta osobní měla taky, ale vyhlásil jsem tu, že budu pokračovat, když díky vám vyhraju pro Skřítka iPod touch.

To se podařilo a fakt jsem se více než rok snažil. Mimochodem, přál bych vám vidět jeho nadšení, když mu byla výhra předána. Vydrželo dodnes. Dík, opravdicky.

Ale poslední dobou to tu zmírá přirozenou smrtí, píšu málo a vy málo čtete. Přestává to tu tak nějak žít a to už je pak lepší ten zasmrádlý rybníček vypustit. Začal jsem psát, abych si kompenzoval to, že mou hlavní pracovní náplní bylo mazat. Takže jako blahé paměti Standa vyhlašuju konec ranou z milosti.

Než dále podporovat hnilobný proces, to raději mlčet a vymyslet něco jiného, nového, co by bylo kam rozvíjet. Třeba se opravdu odhodlám nakonfigurovat domácí server a rozjedu něco na vlastním železe. Tedy, budu-li mít co říct.

Pokud na mě vzpomenete, vzpomínejte na nezahnívající období a díky. Zavřete oči…

Doznání šéfkuchaře

Sat, 24 Mar 2012 13:51:00 +0100

Doznání šéfkuchaře

Asi jsem se tu nezmiňoval, že od začátku roku dělám zase v jiné televizi. Moje původní působiště bylo zničeno licenčními spory, a tak nezbylo než přesunout se o dům dál. Teď už jsem všechny celoplošné vystřídal a až tu skončím, nezbyde než načnout druhé kolo. Nicméně o tom jsem tu pojednávat nechtěl.

Zaujal mě firemní bar-jídelna-kantýna. Že půjde o zajímavou lokaci mě přesvědčila už chvíle, kdy jsem procházel poprvé a zaslechl útržek hromadné debaty na téma co bylo komu po včerejším řízku.

Tenhle podnik má velmi svéráznou paní "hostinskou," se kterou je radno být zadobře. Vyznačuje se mimo jiné tím, že jídlo dávkuje "podle ksichtu" a její ideální představy o tom, kdo by měl kolik vážit. Nutno podotknout, že je jako televizní kamera - přidává deset kilo. Kdo několik dní nepřijde, je ztrestán tuplovanou přílohou.

Je třeba také dodržovat určitá nepsaná pravidla. Paní se nesmí vyrušovat. Pokud není zrovna za barem, ale v zázemí a v dohledu a doslechu, nesmí se na ni volat. Zařvání: "Do krámu," rovná se sebevraždě.

Procházet přes bar (dělí patro na dvě poloviny) s blížící se zavírací hodinou znamená koledovat si o otisk koštěte v obličeji.

Nechci si tu otírat ústa o kvalitu jídla, odkudsi je vozí hotová, nicméně mě jeden den pobavilo bezmasé jídlo na jídelním lístku. Ten den jsem nebyl v práci. Druhý den jsem přišel a nesměle jsem se dotázal, zda mám brát včerejší jídelníček jako doznání šéfkuchaře.

Podobnou poznámku mělo den předtím asi hodně lidí. Odskákal jsem to za všechny. Ale vzpomněl jsem si díky tomu na dobu let 2002-2003. Tehdy jsem se vydal po stopách Karla Jaromíra Erbena a sbíral jsem různé kuriozní citáty. Jednou z oblastí mého pátrání byly i knihy přání a stížností ze závodních a školních jídelen. Sebrané spisy na toto téma se mi podařilo propašovat i do ctihodného týdeníku Vlády ČR. Dokonce jsou dodnes dohledatelné v archivu.

To jsem si kdysi říkal, že z toho udělám knihu. A ona je vlastně hotová. Jen nevydaná. Ach, vy nikdy nenaplněné plány.

Co tě nepálí

Wed, 21 Mar 2012 13:16:24 +0100

Tak vás zbylé zdravím po čase. Kdybych byl býval měl dost času, mohlo už tu být asi pět zápisů. Nejmíň tolik kravin mě potkalo. Tak snad na ně nezapomenu než se k nim dostanu.

Skřítek chodí od září do hasičského kroužku. Přišel první den, dostal do rukou hadici s rozdělovačem těžší než on sám a k tomu pokyn ať utíká co nejdál. Řevničtí hasiči jsou proslulí tím, že do soutěží staví jako jediní v okolí už předškoláky. Musím říct, že mrňata s velkými hadicemi vypadají opravdu pozoruhodně a představa, že k hořícímu domu dorazí auto s mateřskou školku a zahájí zásah je ještě pozoruhodnější.

Měl jsem proto za to, že hasičský kroužek je dřina. Vyvedl mě z toho po několika týdnech sám Skřítek, když při vyzvedávání na dotaz, co dělali, odpověděl:

"Šli jsme na procházku a krmili jsme kachny."

Představa hasičského sboru na u řeky krmící pomezi důchodci vodní ptactvo také není k zahození. A to není ještě všecko.

O týden později se šli projít pro změnu do města. Čirou náhodou narazili na nešťastného baráčníka, kterému zrovna blafnul zanedbaný komín. Představa hořící střechy, před kterou strejda Martin zaujatě vypráví třiceti přihlížejícím pidihasičům co udělal pán špatně, mě pobavila ještě víc.

Až řeknu teď, utíkejte hasit...

Ruce pryč, už bylo dost, se mnou přichází průser

Wed, 08 Feb 2012 16:08:20 +0100

Učinil jsem neradostný závěr o své pracovní kariéře. Kde se objevím, tam se bez mého přičinění začnou dít věci, které nelze označit za blahé.

Když jsem přišel jako úplný začátečník do jednoho malého soukromého rádia, majitel do roka spáchal sebevraždu. Když jsem přišel na Kavčí hory do České televize, vypukla televizní revoluce. Když jsem coby Krutomluv přišel do Jyxa, koupila a zlikvidovala ho Nova. Když jsem přišel do RTA, nekoupila a zlikvidovala ji Prima.

V lednu jsem přišel jako dramaturg do Dobrý večer, Česko na TV Barrandov a dva dny poté obvinila tvář rodícího se pořadu vedení televize z cenzury a podala výpověď. Mimochodem, tato písemnost vstoupí do historie pracovně právních vztahů jako první výpověď zaslaná prostřednictvím tiskové zprávy.

Jsou lidi, kteří mají smůlu a jsou lidé, kteří mají smůlu na mě. Já ale využiju tento pozapomenutý blog k tomu, abych uvedl na pravou míru jednu tiskovou zprávu pana Okamury. V ní se píše: "Včera jsem přes den opakovaně jednal s šéfredaktorem TV Barrandov Jaroslavem Spěváčkem v přítomnosti dalších dvou dramaturgů Jaroslava Mareše a Kateřiny Voltrové o svých výhradách…"

Kategoricky protestuji proti použití slova "další" ve spojitosti se svou osobou. Nikdy jsem v ničem nebyl dalším. Nejsem "další" a pan Okamura žere žížaly :-)

Tak nevím, jestli tenhle text radši nesmažu, co kdyby si ho někdy v budoucnu dohledal nějaký personalista, se kterým třeba budu vyjednávat o nějakém angažmá. Přeci jen, toto asi nebude to nejlepší doporučení.

Ale včera mi k tomuto problému pověděl hezkou průpovídku můj daňový poradce. Tomu povídal jeho kamarád, notorický smolař:

"Já mám takovou smůlu, že kdyby se prodávaly plechovky se sloníma prdelema, tak si koupim úplně prázdnou, protože na mě zrovna vyšla díra."

Co zrovna dělám

Thu, 12 Jan 2012 23:10:15 +0100

Přeposlalo se mi z mého starého mailu, který by už neměl fungovat, několik dotazů na co je vlastně se mnou. No částečně to víte a když chcete vědět zbytek, čtěte dál.

Co vlastně dělám. No v Jyxu nejsem už skoro dva roky. Místo toho tajemničím (tajem-ničím) u místního providera. Z Novy jsem utekl přesně před rokem. Utekl jsem do jedné obskurní regionální televize, která sítí studií pokrývá polovinu republiky, a jejichž prostřednictvím se odpojovala od centrálního programu Primy.

Jako hlavní editor zpravodajství jsem dostal za úkol všechny tyhle zprávy sledovat (a že koukat na a hodnotit denně patero zpravodajství byla docela fuška) a radit konzultujícím redaktorům. No a kromě toho jsem z těch lepších kousků stavěl magazín vysílaný do ostatních regionů. Ten jsem si párkrát za trest i odmoderoval.

Jo, za trest. Zatímco jinde je moderování v televizi nejvyšší meta, já to dostal za trest, páč jsem blbě postavil relaci, nechal to moderátora natočit, odjet a pak až jsem si všiml, že to mám blbě. Tak jsem si před tu kameru musel stoupnout sám. Pak už jsem fungoval jako záskok.

Proč o tom píšu v minulém čase. Asi jste si všimli, že s novým rokem se u Primy objevilo takové malé "family". Jinak se nezměnilo nic. To se stalo jen kvůli tomu, aby nás Prima nemusela pouštět do vysílání.

Půlku regionů vlastnila sama, půlku ne. Tu půlku si sama zničila, aby zničila nás. Jenže náš majitel má licenci do roku 2018, někde až do roku 2021, a tak to nechce vzdát, zatím. Takže chodíme do práce tak na půl plynu, pucujeme kamery, uklízíme na discích, smýčíme studia, popisujeme archivy a čekáme. V životě nebyla ta studia v tak perfektním stavu jako po dvou týdnech nevysílání.

No a protože zas tak úplně nevěřím, že se povede do éteru vrátit, domluvil jsem se v dosavadním působišti, že od února budu ob týden moci dělat dramaturga nového pořadu jedné ze dvou barrandovských televizí. Té, co není Nova. Každopádně jestli to RTA rozdýchá, tak fakt nevim, jak to ten měsíc než na jednom z těch míst proběhne výpověď budu dělat.

Ale to si nestěžuju, fakt ne. Kdybych se měl znovu rozhodovat, jestli do té malé televize uteču, tak to udělám znova. Ikdyž mám pocit, že místo na židli editora sedím na náloži dynamitu, protože za ten rok už nás Prima chtěla odpojit asi třikrát. Jo, to jsou ta pozitiva a sociální jistoty.

Každopádně si nemůžu stěžovat, že by se kolem mě něco nedělo. Jeden den vymýšlím dostatečně kontroverzní hosty pro dostatečně kontroverzního moderátora, abych si druhý den sedl na tiskovku Primy s diverzním úkolem od RTA.

Jo, zapomněl jsem říct, že jsem na sebe po včerejšku pyšnej :-) Nestává se pravidelně, aby novinář na tiskovce tlačil generálního ředitele celoplošné televize ke zdi. Tím nechci říct, že se mi to povedlo, ale těším mě, že si po mém zmlknutí pan ředitel viditelně oddechl. No, na Palmovce už mě nikdy nezaměstnají.

Co nového u vás?

Patálie s péefkem

Wed, 21 Dec 2011 11:52:00 +0100

Dostal jsem úkol vymyslet slogan na novoročenku našeho občanského sdružení. Mělo to být originální.

Tak jsem chtěl nějak kreativně spojit využití "PF" a toho, že jsme internetový provider. A tak mě napadlo popřát našim partnerům "Paketový Fičák".

Na to se mi dostalo výtky, že jen málo z našich partnerů tuší, co je to paket. Tak jsem přišel s laickým přáním "Připojení F pořádku".

Tohle už předseda vzdal řka, že takovou kravinu nemůže schválit on sám, ale jedině rada sdružení. Tam jsem přednesl oba návrhy a vyzval k diskuzi.

Když ke zděšení předsedy začaly padat návrhy jako "Posíláme Fakturu" nebo "Plaťte Fčas", má duše recesisty se radostí tetelila. Na tuhle novoročenku se bude dlouho vzpomínat.

No nakonec to dopadlo jak muselo. Vyhrálo nudně polovtipné "Pořád Frčíme". Škoda, že poměr lidí schopných kravinu vymyslet a lidí schopných ji i provést je tak nepříznivý.

O škodlivém vlivu Animáčku

Thu, 15 Dec 2011 11:28:00 +0100

Nejsem dramaturg dětských pořadů, ale vliv TV Barrandov na naše děti je zničující.

Nejen že po večerech duní naší domácností pokřiky typu "Bakugane, povstaň," prokládané Bludiččinými "chtěla!", když jdou reklamy, ale už ty archivní vejškraby upravují Bludiččino vnímání světa.

O svém spreji do vlasů prohlásila, že je jen pro holky a když si ho nastříká do vlasů kluk, tak vybouchne. Dotázána, co by si přála pod stromečkem, odpověděla, že nejradši by Hello Kitty, která střílí.

Ten Animáček se bude muset rychle zatrhnout...

U nás už se nikdy nespí

Sat, 10 Dec 2011 11:11:33 +0100

Nějak jsem nenašel čas to na nás prásknout dřív. Je nás o jednoho více. O jednu více.

Ono to tentokrát nebyla taková kovbojka jako minule. Začalo to před půlnocí z pondělka na úterý. V půl druhé ráno jsme vyrazili do porodnice. Žádná dopravní zácpa, žádní houkající policajti dělající nám cestu, žádná kovbojka.

Ve tři ráno zahájil malý řvoun svou produkci. Nebýt zmateného operátora na záchrance, kterému jsem volal cestou, aby o nás v porodnici věděli, dalo by se to označit za nudný porod. Koneckonců, zmátli jsme ho jen tím, že neporozuměl mé odpovědi na dotaz, jakým autem že jedeme. Místo "ševrolet" rozuměl "kabriolet" a vzhledem k mému příjmení mě patrně považoval za mého jmenovce.

Od včerejška jsou zpátky a u nás doma se slouží noční. Teď je dopoledne, mimino spokojeně spí, zatímco rodiče se s krhavým zrakem ubírají za svými povinnostmi…

Máme nového člena rodiny!

Mon, 28 Nov 2011 18:56:12 +0100

Tenhle titulek jsem si schovával pro jinou příležitost, ale běh událostí mě přinutil použít ho dříve.

Pořídili jsme si nové auto. Už nebylo jiného zbytí. Nové auto jsem si pořídil před třinácti lety a po té době se to ukazuje jako šťastná volba. Ten Japonec pořád funguje jak má. Jen už je trochu malý.

Na zadní sedadla se nevejdou tři dětské sedačky vedle sebe, takže cestu do porodnice staré auto zastane. Cestu z porodnice už ne. Když k tomu připočtu tchyni a psa, sedmimístné auto byla jasná volba.

Zaprvé žasnu nad tím, kam automobilový průmysl pokročil za třináct let. Ono ta věc sama nastavuje světla, sama si stírá okna podle toho jak moc prší, nadává když chce, abych zařadil jinou rychlost než tam mám, no zkrátka se znovu učím řídit.

Hned po převzetí auta jsem způsobil faux-pas. Moje první cesta vede z autosalonu do pneuservisu. Dorazil jsem tam s desetiminutovým zpožděním. Pracovník na přepážce mě ale odmítá vzít, protože jsem objednaný na čtvrtou. Chvíli se střídavě omlouvám a smlouvám.

Neúspěšně. Sedám zpátky do auta a teprve mi to dochází: Zblblý z přebírání auta jsem si vůbec neuvědomil, že v tom autě je nastavený letní čas a já blb přijel o víc než třičtvrtě hodiny dřív. Tak ještě přijít na to, kde se v tom nastavuje čas.

Nečekal jsem ale, jaké haló způsobí můj večerní příjezd domů. Děti vzorně čekají nastoupené v pyžamech u garáže, nehledě na teplotu u bodu mrazu.

Bludička obdivně obchází auto a něžně hladí plechy. Skřítek je ještě ve větším vytržení. Vždycky večer rychle usíná. Ten den hodinu po uložení vyleze z pokoje a jde nám oznámit, že na toho ševroleta musí tak moc myslet, že mu nejde usnout.

Tipuju, že v tom není sám. S autem bude hodně jezdit Květinka. A ono je to o metr delší a o třicet čísel širší než předcházející model. Nějaké to nespaní ještě na programu bude

Tu fešáckou mašli, kterou jsem doufal, že mi nechají, z toho auta sundali asi tak deset vteřin po vyfocení.

PS: Nenapadá vás nějaká přezdívka pro další slečnu?

Spálená večeře nepřítelem internetu

Mon, 21 Nov 2011 13:09:28 +0100

Než vylíčím krutosmutnou historku z bezdrátového internetového světa, musím tu předestřít stručnou historii bezdrátového internetu v regionu Dolní Berounka.

Občanské sdružení vzniklo v roce 2004, kdy byl na venkově internet o megabitových rychlostech záležitostí sci-fi (v tu dobu jsem byl čerstvý přistěhovalec, nebyl jsem ani připojený, ani činný ve sdružení, jen jsem o těch pánech natočil reportáž do pořadu Reportéři ČT).

Jedním ze členů sdružení byl jistý pan Moravec. Zatímco ostatní otcové zakladatelé byli z Dobřichovic a z Řevnic, on bydlel v Zadní Třebani. Tento pan Moravec pojal úmysl vybudovat v Hlásné a v Zadní Třebani pod značkou občanského sdružení svou část sítě, kterou by kasíroval a přišel si na hezké peníze. Byv poučen radou sdružení, že něco takového nepřipadá v úvahu, odešel a půl roku o něm nebylo ani vidu ani slechu.

Po půl roce se najednou v éteru objevila jeho vlastní bezdrátová síť. Zpočátku se mu nijak nevedlo, ale po čase získal strategickou investici od řádově většího providera a od té doby má sdružení v regionu svého nejoblíbenějšího konkurenta.

Zatímco v Dobřichovicích a v Řevnicích si s prominutím ani neprdne, Hlásná a Zadní Třebaň je prostě Moravcov. Když jsem do sdružení přišel, nestanovil jsem si menší cíl než pana Moravce zničit (na tahle jména já mám pifku, znám tři jeho nositele a ani jednoho nemám důvod si vážit).

Když odhlédnu od toho, že v posledních měsících se konečně podařilo uvést v život věci, které mu ten jeho podstatně komplikují, válka se vyhrává útokem na hlavní město. Tím je Hlásná a Zadní Třebaň. My tam máme tři vysílače s totálně zastaralou technologií a nevyhovujícím pokrytím.

Jenže když jsem v květnu vydal pokyn k jejich rekonstrukci, zjistilo se, že ten z nich, který slouží jako hlavní a ostatní dva krmí signálem, beznadějně obrostl stromy a propojit je kapacitnější páteří bez nějakého převaděče nejde.

Následující týdny jsem strávil procházkami po Třebaních a hledáním domu, ze kterého je vidět na všechny dosavadní tři vysílače. Na jedné z porad svěřil jsem se hlavnímu administrátorovi, že nejlepší výhled je ze sloupů osvětlení na místním nádraží. Pan administrátor mě poslal pod stůl poznámkou, že tedy převaděč umístíme tam a že proud pro něj budeme odebírat z troleje hráběma.

Nakonec se mi podařilo jeden dům najít. Jeho majitelka je ale těžký oříšek na rozlousknutí. Nic jí není dost dobré a nabídka na spolupráci je stále nejistá. Na minulé úterý sjednal jsem si na místo finální přesvědčovací schůzku.

Zazvoním na místě, omlouvám pozdě opozdivšího se hlavního technika, který má specifikovat co všechno jí nasázíme na střechu, a začínám paní zpracovávat. Všechno je na nejlepší cestě, když tu náhle ozve se ze spodního patra jekot tchyně. Budoucí partnerku sdružení totiž zpracovávám tak důkladně, až zapomněla, že má na plotně vejce.

Výkonný smradomet a výřečná tchyně s jasným názorem na kuchařské umění snachy poměrně jasně hatí nadějné vyhlídky na umístění převaděče s dokrytím. Takže už vím, kam budu chodit v nejbližších týdnech na procházky. A z nejvyššího kopce v okolí se na mě bude smát příhradová konstrukce s anténami pana Moravce.

Poprvé na třídních schůzkách

Wed, 09 Nov 2011 14:23:44 +0100

Všechno v životě je jednou poprvé. Něco v životě je podruhé poprvé. A to já mám dneska. Jdu na třídní schůzku, poprvé jako rodič.

Náležitě vzdělán filmem Marečku, podejte mi pero, mě nemůže nic překvapit. Ikdyž bych tuhle věc měl brát jako další z depresivních znamení, že "už jsem opravdu dospělej," depka nepřichází.

A těším se. Poprvé se téhle obskurní záležitosti zúčastním takříkajíc z druhé barikády. A že boje pamatuju těžké. Při jedné z posledních schůzek když jsem byl na gymnáziu se všichni rodiče sešli v tělocvičně, kde k nim začala promlouvat paní ředitelka.

Po chvilce dorazil pan zástupce. Prý někdo volal do ředitelny, že ve škole je bomba. Paní ředitelka spráskla ruce a vyslovila moje jméno.

Tehdy jsem v tom jel nevinně, ale je pravda, že jsem při podobné příležitosti musel na kobereček do ředitelny. Po škole jsem totiž šířil meteorologickou pranostiku: "Smrděj hajzly, budou třídní schůzky."

Do hledáčku přísných učitelek jsem se ostatně dostal už na prvním stupni. Když si v první třídě paní učitelka postěžovala mojí mamince, že s učením není problém ale s kázní strašlivý, maminka to prohlásila za skvělou situaci, že je radši za chytrého zlobivce, než za hodného blbečka.

Návraty rodičů z těchto akcí se přesto doma často konaly v bouřlivém provedení. Nepomáhala ani hlasitá reprodukce hitu Bobbyho McFerrina Don't worry, be happy.

Trvalo dlouho, než se v naší rodině podařilo následky třídních schůzek jakž takž urovnat. Nakonec ale musím svým rodičům vzdát hold. Když se naše třídní na gymplu pokoušela přemluvit mamku, aby mi zakázala některé koníčky a já se musel víc věnovat učení, neuspěla. Mamka jednoduše odpověděla, že v takovém případě bych lezl z domu po hromosvodu a že z osmého patra je to nebezpečné.

Tak doufám, že v sobě najdu dost duševní síly zvládnout vše se stejným nadhledem. Začnu asi tím, že ohlásím ve škole bombu a budu čekat, čí jméno vysloví paní ředitelka až spráskne ruce.

Zemědělskými stroji proti digitální současnosti

Sun, 30 Oct 2011 18:29:50 +0100

Asi jste už všichni z předchozích zmínek zaznamenali, že poté, co jsem přestal být Krutomluvem, jsem se stal tajemníkem (něco jako provozní ředitel) a webeditorem jednoho obskurního občanského sdružení, které poskytuje bezdrátový internet mezi Dobřichovicemi a Hostomicemi.

Na Krutomluva si vzpomenu obzvlášť ve chvílích, když řeším reklamace. Nejradši mám šetrné kutily, kteří si doma na svém přijímacím zařízení něco poštelují, přestože tomu rozumí jako koza petrželi. Když už je ouvej a internet nejede, tak zavolají na pomoc našeho technika a pak se děsně diví, že musí zaplatit fakturu za výjezd.

Je tu ale jeden krutý rozdíl. Když jsem hooodně rozčílil blogera, a ten potom od nás odešel, nic se nedělo. Když moc rozčílím zákazníka, on dá výpověď a sdružení vypadnou v rozpočtu čtyři tisíce ročně.

Přestože mi předseda rady dělá nohy kvůli tomu, že jsem za rok a půl nedokázal vyklidit Augiášův chlív, který se zaplňoval osm let a přestože hodně často musím řešit problémy, na které bych ve svém hlavním zaměstnání ani nezavadil, jsem za tuhle možnost rád.

V malém měřítku mám možnost vyzkoušet si jaký bych byl manažer, organizátor, hybatel, vizionář. Od prosté organizace práce technické skupiny přes strategii rozvoje datové sítě, marketing a účinné likvidování konkurence, ždímání slev z dodavatelů, pískání hašteření kolegyň v informační kanceláři až po vyšetřování kdo odřel služební auto.

To všechno na našem zapšklém trhu pracovních příležitostí, kde když vystudujete na obraběče žlutých kovů, ve výběrovém řízení na obraběče fialových kovů vás automaticky vyškrtnou, protože nejste z oboru. O tom se ostatně brzy přesvědčíte, nebo jste se už přesvědčili.

Ale i tady se děje spousta srandovních věcí. Musím říct, že se tu velmi rozvinul můj talent začít se nezřízeně řehtat v situacích, které k smíchu vůbec nejsou. Hlavně ve chvílích, kdy pan předseda narazí na nějaký průser. Přestože jsem ho nezavinil, tak padá na moje bedra už proto, že jsem mu jako tajemník nezabránil.

Čím důrazněji se snaží dopátrat příčiny našeho mého selhání, čím silnější je moje šimrání bránice. Když konečně přijde na prvotní příčinu, obvykle exploduju. Naštěstí je můj řehot trochu nakažlivý. Jinak bych asi jako tajemník rychle skončil.

Ale čas od času se přinahodí věc, za kterou opravdu nemůžu. Onoho dne ve tři odpoledne vyskočí ztrátovost paketů na spoji Všeradice-Velký Chlumec. Ono je to šest kilometrů, což je i na směrový spoj docela dost a asi v polovině vzdálenosti prochází páteř těsně nad horizontem. Tenhle spoj dosud fungoval především za pomoci usilovného modlení.

Technik vyráží na místo s vidinou, že spoj asi už definitivně odešel do bezdrátové řiti. Ale co čert nechtěl: V místním zemědělském družstvu končí pracovní doba ve tři. Zatímco Božce upadne ve tři z rukou motyka, Lojzovi odpadne od rukou volant traktoru.

Jenže zatímco motyka není zásadním nepřítelem datového provozu, traktor s valníkem odstavený na kopečku ve Fresnelově zóně naší páteře zahodí nejeden paket. Že to ten vůl neodstavil kousek dál. S vysílači vyhulenými na maximální výkon mu v tom místě muselo aspoň hvízdat v uších. A bůh ví, jestli mu tam ten trachťák nezdechnul právě kvůli tomu…

No, dobře to dopadlo. Druhý den s prvním dojením problémy zázračně mizí. Ani bych se nedivil, kdyby ten Zetor byl od těch paketů otřískaný.

Explodující muzeum

Tue, 25 Oct 2011 08:44:59 +0200

Letos počtvrté jsem se se svými ratolestmi vypravil na poslední parní víkend do muzea v Lužné u Rakovníka. Čoudící parní mašiny jsou pro caparty silný magnet. Na takovýchhle akcích je vždycky na co koukat.

Nikoliv naší vinou bývá k vidění často víc než má být. Začalo to tím, když jsme se předloni stali svědky karambolu na točně. Nějaký nezodpovědný návštěvník ji něčím ucpal či zasekl. Sledovat dvacet chlápků, kteří se páčidly snaží rozhýbat točnu, která běžně otáčí se stotunovými mašinami, to se člověku hned tak nepoštěstí.

Ale loni to bylo ještě lepší. Jedna z mašinek tam po úzkorozchodné trati vozí děti. Jenže ten den ji zřízenci nečekaně odpojují od vagonků, odstavují a připojují dieselovou. To už není taková zábava, takže nastává čas na piknik a tatínku, sežeň nám něco k pití.

Takže vyrážím na jediné místo v celém areálu, kde se prodávají limonády a stojím příšernou frontu. Konečně na mě vyjde řada, beru do rukou plné kelímky a mířím zpět.

Když míjím odstavenou parní lokomotivu, ozve se za mnou šílená petelice. Tuhle ďahu nepřekonali ani ve Fukušimě a při bombardování Kruppa za druhé světové možná. Mašina se ztrácí v oblaku páry.

Jestli jste někdy byli svědky přetlakování parního stroje, víte, že takový pojistný ventil dovede divy. Představuju si jak daleko ta klapka musela odletět. V okolí jsou širé křivoklátské lesy. Otáčím se, že si půjdu dál po svých a koukám, že Květinka leží na zemi a brečí.

Přicházím k ní a konejším jí chlapským:

"Co blbneš, dyť se mi nic nestalo." Ale ona brečí smíchy.

Za chvíli ze sebe vysouká:

"Ty blbe, tam všichni uskočili a vylili co se dalo, jen ty ses ani nehnul a tos tomu byl nejblíž."

Jakej blbe? To tam mám poskakovat kvůli protržený lokomotivě?! Vždyť bych pak musel TU FRONTU VYSTÁT ZNOVU!

Zanedbavší autor dostal zprávu

Mon, 17 Oct 2011 10:07:28 +0200

Dostal jsem dneska zprávu, že jestli se rychle nepřihlásím na Krutomluva, bude mi sebrán.

No, musím kajícně přiznat, že se kolem mě děje hrozně moc zaznamenáníhodných událostí, které nestíhám zaznamenávat.

Kupříkladu mě připomnělo výročí 11. září, že jsem před deseti lety byl tak trochu u toho. Včerejší výlet do Lužné u Rakovníka, že loni tam vedle mě explodovala lokomotiva, náhodné setkání s bývalým spolužákem pozoruhodnou okolnost mé pověsti ve škole. Staré video zapomenuté v DVD rekordéru z magazínu Víkend mnohost mých identit a tak dále.

Tak to všechno tu chci pojednat, ale nějak mně to nejde. Proč se mi před časem chtělo tolik psát a teď už ne? Ono totiž v mých tehdejších zaměstnáních bylo mou hlavní náplní mazat, škrtat, ničit. Tak jsem si to kompenzoval tady. Jenže teď je moje přirozená grafomanie přehlušena povinnostmi psát, tvořit, případně zasekána jinou prací.

Ale tohle všechno, co jsem výš vyjmenoval, tu opravdu napíšu. Teda pokud bude ještě komu. Nehuhlám si tu tak trochu do tmy?

Zbylí čtenáři, co jste si sem ještě neodvykli chodit: Kontrola bdělosti! Šup do diskuze s tím, co je u vás nového!

Moje žena a zbraně hromadného ničení

Fri, 23 Sep 2011 23:06:03 +0200

Přiženil jsem se do rodiny pyromanů. Můj tatínek byl střelmistr. Kam se ale hrabeme v rodinných požárech a nejrůznějších detonacích na rodinu mé ženy.

Zatímco vrcholným zážitkem mého dětství byla maminčina povidla, která v hrnci na sporáku vytvořila zcela funkční model vulkánu a cyklickými erupcemi vymalovala strop nafialovo, rodina mé ženy mnohokrát dokázala, že hustá síť požárních stanic je naprosto nezbytná.

Nejoblíbenější historkou rodinné mytologie je hořící zahradní domeček, který dědeček odmítl hasit s poukazem, že ho o den dříve dříve při stěhování zavalila historická dubová skříň. Hned o stupínek níže je malér babičky, která na chalupě při vaření oběda nepřišla na nic lepšího, než vylít upotřebený tuk ze smažení do kamen.

O pár chvil později se na chalupě u Rychtářových začala kalit ocel. Ozvalo se temné hučení, kamna zrudla, komínová roura dokonce zbělela a z vrcholku komína vyšlehly plameny. Mezi tím vším pobíhala zděšená babička a v nelíčeném afektu vyslovovala jméno svého muže podobně jako muslim v podobné situaci vzývá velikost Alláha.

Když se dědeček o pár dní později svěřil s otřesnou historkou v místním obchodě, přitakal mu smutně krámský s tím, že ta jeho kráva takhle posunula komín a on že ho musí nechat postavit znovu.

Myslel jsem si až donedávna, že předcházející historky zanechaly v mé ženě dost hlubokou stopu, aby v zacházení s ohněm nenásledovala své předky. Ale ono to rčení o jablku padajícím ze stromu má svou bolestnou platnost.

Přijíždíme na chaloupku posekat trávu. Večery, noci a rána už nejsou v tomto ročním období tak pohodová, a tak má choť pojímá úmysl rozdráždit uhelný kotel umístěný v koupelně. Moudře mě k tomu nepouští, protože když jsem se minule snažil o totéž, nejenže nebylo v koupelně vidět na krok, ale ani na pár centimetrů. Ten neřád jeden kotlovskej prostě čadí. Tímto rozhodnutím ale svou moudrost vyčerpává.

Mně kotel čadil jak indiánům dávajícím znamení, ale aspoň mi hořel. Moje žena se rozhoduje, že chalupu nevykouří. No jo, ale ono to odmítá bez vykouření ložnic hořet. Moje žena je ovšem urputná. Neúnavně přidává do kotle nejrůznější ingredience, které mají zajistit definitivní rozhoření se kotle.

V návalu urputnosti ovšem rodinnou poučku "sádlo do kamen líti neradno" překládá jako "sádlo dobře hoří". To ale já nevím, a tak nic zlého netuším, když si o pár desítek minut později odchází do koupelny vyčistit zuby. Po chvilce se ozve tlumená detonace a vyděšený jekot ženy v sedmém měsíci těhotenství.

Vyrazím do koupelny, spatřím zkoprnělou manželku, hučící kotel, dvířka od něj div ne pod umyvadlem, dveře od koupelny na ulici a záclony na plotě. Děkuju bohu, že petrolej do lamp při předcházejících pokusech zatopit došel, stodola s benzínem do sekačky je zamčená a že čáslavské vojenské letiště se zásobami kerosenu není v dochozí vzdálenosti.

Žiju

Wed, 14 Sep 2011 14:30:57 +0200

Tak mi přes léto nějak nevyšlo se sem podívat a tím míň něco sesmolit. Tak jen že jsem na to nezapomněl.

Když ono jsem ve zlatých dobách tohoto blogu měl ve svých pracech za úkol spíš mazat a tady jsem si to tak nějak kompenzoval. Teď ale píšu jak praštěnej a klofání do klávesnice mi nějak nechybí.

Ale slib je slib, tak toho teda nenechávám. Stručně novinky:

- budeme se stěhovat, někdy na konci roku… na stávajícím působišti budeme dlít v teplejší části roku

- ve stejnou dobu se očekává přírůstek do rodiny (paní doktorka od ultrazvuku je trdlo - nebude to kluk, ale holka)

- budu se soudit - jo, to je málo veselá historka z doby, kdy jsme si mysleli, že se budeme stěhovat jinam než se budeme stěhovat

- máme doma školáka, ze skřítka se tak vlastně stává skřet

- v souvislosti se stěhováním jsem si usmyslel, že nebudu používat v novém bydlišti něco tak zpozdilého jako DVD, večery pod lampou tak trávím konvertováním asi šesti set disků na mp4 - úkol asi tak na pětiletku

O jednotlivých událostech tu předpokládám ještě budu mít čas pojednat. Srandy kopec to ale tak úplně není.

Tajemné legendy mořinského podzemí

Wed, 13 Jul 2011 17:30:33 +0200

Síť podzemních chodeb, bouřlivé dění v první polovině dvacátého století a několik záhadných událostí po válce zavdaly příčiny ke vzniku celé řady pověstí. Většina z nich se pojí s tajuplnou postavou jménem Hagen, která má pravděpodobně reálný základ.

Neznámé kroky rozléhající se podzemím, podivná postava záhadně se objevující a zase mizející na zcela nepřístupných místech, dosud nevysvětlená neštěstí, to vše je Hagenovi připisováno.

Hans Hagen byl údajně německý voják, jehož jednotku v roce 1945 napadli partyzáni a on jediný přežil. Zachránil se útěkem a schoval se do mořinského podzemí. Podzemní chodby se staly jeho úkrytem a vězením zároveň. V tichu, vlhku a o samotě se z něj postupně stal nebezpečný šílenec.

Táborníkům trampujícím v okolí se začaly ztrácet potraviny, odvážlivci, kteří sestoupili do podzemí, nacházeli stopy ztracené existence a později se Hagenovi začaly připisovat nešťastné události, které si postižený, jenž v labyrintu přišel o život, mohl jen těžko způsobit sám.

Dodnes nevysvětlené je zmizení Hanky. Na chvilku si ke štole odskočila od táborového ohně. Když se nevracela, začal ji její přítel a poté i ostatní kamarádi hledat. V místě, kde štola klesá a přechází v zatopenou část, našli její baterku a stopy jako by upadla nebo jako by ji někdo srazil k zemi. Její tělo nikdy nikdo nenašel.

Nejznámější je Hagenův zvon - traverza zasazená nad pramenem v jedné z podzemních chodeb. Na ní je zavěšena kolejnice a kovová tyč. Zazvonění na ni prý vyvolá z útrob hory temné a děsivé monstrum. Kdo zazvoní a třikrát zavolá: "Hagene, vem si mě," do roka a do dne prý nebude mezi živými.

Původ této legendy můžeme hledat v historce o trampské skupince tábořící v podzemní chodbě. Dva z nich se ke studánce vypravili pro vodu a jeden z nich furiantsky zazvonil. V okolních chodbách se ozvaly kroky. Jeden z chlapců vzal nohy na ramena ale druhý kroky považoval za hloupý vtip někoho z kamarádů. Prchající tramp ale našel všechny táborníky u ohně. Když se všichni vrátili ke studánce, nebylo po jejich druhovi ani stopy. Až na krví zbarvenou vodu ve studánce.

Kdy se otevře Velká Amerika?

Tue, 05 Jul 2011 17:12:00 +0200

Takže první díl seriálu o lomech, psáno jinam, převzato sem: Stovky dobrodruhů ročně riskují své zdraví a životy, aby se dostaly do Velké Ameriky.

Amatérští speleologové, trampové, vyznavači koupání. Ti všichni riskují až patnáctitisícovou pokutu, ale také své zdraví a život na nestabilních skalách. Každoročně si mořinské lomy vyberou i nejvyšší daň.

Proč se tedy bývalý lom i s celou svou úchvatnou scenerií, byť za jasně daných bezpečnostních opatření, oficiálně neotevře? Oficiální otevření lomu je z několika důvodů takřka neřešitelný problém.

Tím prvním důvodem je už sama bezpečnost. Lom se v šedesátých letech uzavřel po velkém sesuvu. Stěny lomu nejsou bezpečné dodnes. Dobře je to vidět v zimě. Čerstvě popadané kameny zdobí zamrzlou hladinu jezera a varují.

Zabezpečení svahů by si vyžádalo velké náklady a bezpečnostní sítě, které by byly potřeba, ochránci přírody nepovolí instalovat.

Druhým důvodem je existence lomu samotného. Lom totiž nebyl vytěžen a je administrativně stále veden důlní dílo. To není ze zákona možné zpřístupnit veřejnosti.

Především v jižní stěně dosud leží desítky milionů tun vysoce kvalitního vápence, který je zahrnut v seznamu nerostných surovin. Vytěžení by znamenalo rozšíření lomu přibližně na dvojnásobek. V průběhu let ale pokročily těžební metody a bezpečnostní předpisy a těžbu by bylo nutno provést v patnáctimetrových schodech. Jedinečná scenerie uzavřeného kaňonu a příkrých stěn by byla ta tam.

Vzhledem k množství a kvalitě vápencového ložiska ho ministerstvo průmyslu a obchodu odmítá odepsat. Od ukončení těžby se ale lom stal součástí chráněného území a těžbu zde nepovolí ani ministerstvo životního prostředí. Snahy o zpřístupnění se tak dostaly do patové situace, ve které budou ještě dlouhá léta.

Zdroj: Wikipedia.org

Mořina fiction - historky z podsvětí

Wed, 29 Jun 2011 11:29:40 +0200

Po čase jsem se dostal do míst, kde jsem mohl tiše žasnout. S kolegy, se kterými děláme tady už zmíněnou bezdrátovou internetovou síť, ale taky časopis, jsme se dostali do podzemního komplexu u Mořiny. Velkou Ameriku, Mexiko a další legendární místa asi znáte aspoň z doslechu.

Nás tudy provedl hlavní bezpečnostní technik lomů a zároveň jeden z nadšenců, kteří se snaží o zpřístupnění části podzemí pro veřejnost. Prošli jsme si hlavní spojovací chodbou z Mexika až do Malé Ameriky.

Docela jsem čuměl, když mi řekli, že všechny tyhle obrovské díry do země kopali ODSPODU. Dost jsem taky zjistil o historii těžby, o tom, proč se Velká Amerika asi nikdy oficiálně neotevře pro veřejnost a jaké hrůzostrašné historky se pojí s tajemnou postavou německého vojáka - válečného zločince, který se tu po válce skrýval a postupně zešílel. Všechno jsem v krátkém rozsahu zpracovával do časopisu, bude-li mezi čtenáři přihlásivší se nadšenec, můžu zde "přetisknout."

Co sem ale při volné chvíli přetisknu skoro určitě je jediná stoprocentně potvrzená, ač dosud nezaznamenaná, hrůzostrašná historka o deseti zkamenělých báňských inspektorech, která se nám do časopisu nevejde z důvodů převážně mravnostních.

A koneckonců, vypadalo to tam takhle:

Dva debilové a dvojí spravedlnost

Fri, 24 Jun 2011 15:19:00 +0200

A pak že boží mlýny melou pomalu.

Pana Lacinu, debila z D1, určitě ze zpráv znáte. Když se o něm mluvilo, zdálo se jeho hovadství nepřekonatelné. Aspoň mně.

Ale zjevil se ještě větší debil. Pan Trpišovský vychovává nástrojem zvaným v kruzích těchto hovad takzvaným prdeláčkem. Nejdřív strašně spěchá, potom svou oběť co mu neuhnula dost rychle podjede a začne brzdit.

Do televize se dostal když to udělal dvakrát za sebou a druhý případ skončil bouračkou. Jen shodou náhod se vyšetřující policisté dozvěděli oč tu běží, protože standardně za nehodu může ten vzadu, protože "nedodržel bezpečnou vzdálenost."

Normálně uvažující člověk tohle neprovede, ale noc v cele předběžného zadržení a soud na krku by mohl zabrat i na hovado středního kalibru.

Ovšem podle toho, co je známo, pan Trpišovský v květnu na dálnici vychovával znovu. Jenže narazil na jinou ligu. Chasník měl srovnatelné auto, předjel, zastavil a pan Trpišovský dostal přes hubu.

Zatímco policie vyšetřuje míru zavinění, já bych onomu muži řešícímu problémy ihned po jejich vzniku okamžitě propůjčil řád bílého lva.

Boží spravedlnost zafungovala dokonale. Jen by mě zajímalo, kolikrát ještě bude dotyčný vůl muset dostat přes držku, než si to rozmyslí. Škoda, že neexistuje doživotní zákaz řízení.

Adeptů na něj by bylo...